Chcete-li se na něco zeptat, ptejte se zde.

Ve smrti je krása

21. března 2011 v 22:00 | Melodinka |  Diary
Mám mnohem radši pohřby než svatby.

Na svatbách jako by vždy bylo třeba, k tomu všemu něco říci, vždy musíte přemýšlet, jestli se opravdu měli brát, jestli z dětí nevychovají PZ (parcha§ty zas§aný), jestli si budou věrní, jestli budou šťastní.
Jestli budou pamatovat to, co řekl Ježíš, tenkrát když kázal na hoře.
Jestli to bude vážně "na věky věků".

Nyní dejte "play".

Na pohřebeh se ale už nezatěžujeme, jak se bude situace vyvíjet, prototože... se nic vyvíjet nebude.
Je konec.
Můžete přemýšlet o tom, co se děje s danou osobou dál, ale stejně to do okamžiku vlastní smrti nezjistíte.
Konec jednoho příběhu.
A v tom je krása smrti - je absolutní.
Už nemusíte nic říkat.
Je konec na věky věků.
Není co dál říct.

První svatba na které jsem byla, byla mojí tety. Měla jsem na sobě tmavě modré sametové šaty s bílími puntíky a medvídky a ve vlasech bílou sametovou gumičku. A košíček s kytičkama. Tak jsem se při obřadu nudila, až jsem si prostě sedla (celé to bylo zakonečeno menším incidentem s beruškami, ke kterému se nehodlám vyjadřovt).

Poslední svatba byla v našem kostele, kam mě dotáhl maminčin kamrád s tím, že se vdává jeho kamarádky a že uděláme kanadu a to tím způsobem, že budeme ministrovat. Nic jsem nerozlila.

Jestli byla nějaká svatba mezi tím, se ani nevzpomínám.

A teď moje setkání se smrtí:

Poprvé to bylo, když umřel můj dědeček. Bylo mi šest.
To bylo snad jedinkrát, co jsem viděla opravdovou mrtvolu.
Pamatuju se, jak ležel na pohovce v obleku. Ptala jsem se, jak se do toho obleku dostal, když je mrtvý.
Byla jsem moc malá abych to chápala a tak si myslím, že jsem ani nebrečela. A nebo jsem byla dost velká, abych chápala, že není nic k chápání.
Na pohřbu jsem měla bílé šaty. Černé jsem neměla.
Pamatuji se přesně na okamžik kdy jsem házela kytku do otevřené hrobky.

Po druhé to bylo, když umřela moje první babička.
Když jsme se nastěhovali do nového domu, byla jsem užaslá, že mám vlastní pokoj a v tom úžasu jsem pak vyšla na balkón a sedla si do rohu - cítila jsem něco strašně zvláštního - řekla jsem si, že až babička umře (věděla jsem, že staří lidé umírají - věděla víc než věděla), půjdu plakat sem. Bylo mi sedm.
Za rok umřela.
Přesně se pamatuji, když mi to máti ráno řekla.
Na pohřbu jsem plakala - byla to tátova maminka a protestanti pověštinou mají takový podivný zvyk, lidi spalovat.
A tak jsem se jen dívala, jak ta rakev mizí.
Na zdi byl symbol, který jsem neznala. Byla to omega - posledí písmeno řecké abecedy.
Ježíš řekl že on je začátek a konec všeho.
Pamatuji se, že někteří lidé mi vyznali umpřímnou soustrast, jiní mě přešli a ruku podali jen rodičům.
Byl tam věnec s mým a sestřenčiným jménem. Ona tam ale nebyla.
U stolu mě posadili do čela. To bylo strašné.
Venku bylo jezírko a v něm rybičky a já se v něm přitopila, anebo taky ne, to asi bylo uplně jindy.
Na to místo na balkóně jsem si vzpomněla až později. Ale vzpomněla.
Od té doby jsem tam ale ani jednou nebyla.

Po třetí - jeli jsme s z hodiny klavíru a byla vichřice. Mohlo mi být dvanáct. Měla jsem na sobě bílí kožich.
Do nečeho jsme narazily. Maminka zastavila a já se podívala do zadu. Něco leželo na ulici několik metrů za námi.
Vyskočila jsem z auta a tou tmou běžela až na to místo a tu kočičku zvedla. Běžela jsem s ní na stranu ale pak mi spadla.
Bude to znít hrozně, ale nemám lepších slov - v tu chvíli už to byla kašikočka. Bylo mi dvanáct bála jsem se toho dýchající krvavého kusu masa.
Ale já se tenkrát překonala a znova jí zvedla a doběhla jsem až k autu a řekla mamince že tu kočičku musíme dát k veterináři. Tak jsme jeli.
Já jsem byla tak bezmocná a vůbec nevěděla co mám dělat.
Tak jsem se začala nahlasit modlit a s brekem prosit Pána, aby jí zachránil.
Bála jsem se na tu kočičku podívat.
Věděla jsem, že dýchá.
A všude jsem cítila tu teplou krev. Na rukou... všude.
Pak jsem se naní podívala a zjistila, že jí kus hlavy jen tak vysí.
Nepřestávala jsem se modlit.
Pak jsme tam přijely a já vběhla dovnitř - bylo mi dvanáct, měla jsem na sobě bílí kabátek celý od krve a v rukou kašikočku.
Pamatuju se na výraz, s jakým se na mě naše veterinářka dívala.
Kkašikočička umřela.
Já jsem pořád na rukou cítila tu krev - pořád jsem se na ně dívala a viděla na nich tu spoustu krve.
Ještě pár dní jsem si nemohla rukama dát nic do pusy.
Kabátek se vypral.
Táta kočičku zakopal a já se do teď nezeptala kam.

Menší vsuvka před posedním příběhem - jednou jsme se na náboženství bavili o tom, proč Hospodin nechává lidi umírat, když nemusí.
Učitelka nám vyprávěla, jak jedné rodině umřelo dítě - spousta lidí za nimi chodila a snažila se jim vysvětlit, proč to asi Hospodin udělal.
Až za nimi přišel jeden farář a prostě jen... plakal s nimi.

Po čtvrté bylo již zmíněno - byli jsme za druhou babičkou v sanatoriu.
Bylo to už druhé sanatorium. Nechodila. Nemluvila.
Ale ten den přece jen něco řekla - ptali jsme se, od kdy teta kouří a ona řekla: ,,Odjakživa".
Asi za týden jsme byly s Akeshi na PS a já pak u ní spala. Ráno mi volala matinka.
Babička umřela.
Plakala jsem.
Akeshi byla u toho.
A nic neřekla.
Sedla si vedle mě a plakala se mnou.
Na pohřbu jsem měla tohle:


Na obraze je dědeček (manžel téhle babičky - ten z prvního příběhu).
Maminka měla vybrat hudbu - hrál se - tak jak si babička přála - Mozartův Requiem - první část jste slyšeli, takže si teď pusťte tu druhou:
A taky text z Bible, ale nic nenašla, tak jsem ho nakonec vybrala já.
Vlastně jsem ani dlouho neuvažovala.
  • 23A té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok.
  • 24Vzal je a převedl je přes potok se vším , co měl.
  • 25Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka.
  • 26Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil.
  • 27Neznámý řekl: "Pusť mě, vzešla jitřenka." Jákob však odvětil: "Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš."
  • 28Otázal se: "Jak se jmenuješ?" Odpověděl: "Jákob."
  • 29Tu řekl: "Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh) , neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls."
  • 30A Jákob ho žádal: "Pověz mi přece své jméno!" Ale on odvětil: "Proč se ptáš na mé jméno?" A požehnal mu tam.
  • 31I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží) , neboť řekl : "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život."

    Gn 32, 23 - 31













    ..................................Je to jako metafora smrti.

    Na tom pohřbu jsem plakala. Nebyl to ani tak žal či smutek, jako konstatování.Nebylo co říci.Plakala jsem, když se hrál requiem.






    A po tom, když jsem se dívala na rakev a uvědomila si, co je uvnitř - babička na sobě chtěla mít důstojnickou čepici svého dávno mrtvého bratra Andrého a maminka s tetičkou jí tam ještě dali její lištičky - měla totiž tři lištičky (hračky) a povídala si s nima.
    Nebyla senilní. Jen si z nás tropila žerty.A pak jsem znova stála nad tím samým hrobem a znova tam házela kytku.
    Včera to byl rok, co babička umřela.


    Není lepšího konce než smrti.Je to tak závratné úplné, že už není třeba nic říkat. Nebyl to pláč ani tak z žalu, jak by se zdálo, ale z úžasu nad celou situací. Takhle odešla babička, takhle odešel Jeíž, takhle odejdete Vy a takhle odejdu já.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Katy Katy | Web | 22. března 2011 v 16:03 | Reagovat

<3 Já byla jen u jedné svatby a dvou pohřbech... zdá se mi, že mi lidé více umírají... s narozením to je ještě bídnější.

2 Raven Raven | Web | 22. března 2011 v 19:42 | Reagovat

Sakra...nevím co k tomu říct. Snad jen...při čtení toho o té kočičce jsem skutečně brečela.Máme dvě doma a jsou snad to nejdražší co mám.

Já nebyla na žádné svatbě, ani mi to moc nevadí.
Za to na pohřbech myslím na třech...

3 Saya (předtím Sabi) Saya (předtím Sabi) | 22. března 2011 v 22:38 | Reagovat

Páni, toto je hodně dobrý, smutný článek. Já na žádném pohřbu ještě nebyla.Můj dědeček mi umřel 3 roky před mým narozením.Se smrtí nemám žádné zkušenosti.Neviděla jsem umírat ani zesnulého. A na svatbě jsme byla jendou. Nikdy nezapomenu na ten den, na ten den KDY MĚ MAMKA NAVLÍKLA DO NEJODPORNĚJŠÍCH ŠATŮ KTERÝ JSEM KDY VIDĚLA!

To jak jsi psala, že pohřby jsou lepší než svatby, to mi hrozně připomnělo jednu část z Naruta:D To je ale mimo téma:D

4 JAm JAm | 24. března 2011 v 3:00 | Reagovat

Tohle je pěkně napsaný Melody!

5 Midori ♥ Midori ♥ | Web | 24. března 2011 v 16:34 | Reagovat

já zažila jenom svatby, nikdy pohřeb. neumřel zatím nikdo, kde bych měla důvod jít na pohřeb. naštěstí. to s toukočičkou mě roplakalo. já vím je to hrozné, ale když se dívám na film kde trpí zvířata a i lidé, tak já pláču jenom u zvířat.

6 Midori ♥ Midori ♥ | Web | 24. března 2011 v 16:35 | Reagovat

i když:D vím, že se vysmátý smajlík nehodí, ale sem si vzpomněla na to, jak když mi bylo 13. a moje spolužačka o přestávce,že má děsně nemocný morčátko a že se bojí, že umře a jak ji všichni utěšovali a já ji jenom řekla,že si koupí nový:D sem bezcitná :(

7 S. S. | 24. března 2011 v 19:49 | Reagovat

Jsi pobožná? :)

8 Melody Melody | E-mail | Web | 24. března 2011 v 20:08 | Reagovat

[7]: Ano. Církev Římskokatolická.

9 Melody Melody | E-mail | Web | 24. března 2011 v 20:09 | Reagovat

[7]: Proč?

10 S. S. | 24. března 2011 v 20:15 | Reagovat

[8]: Jen tak, zajímá mě to - ráda prozkoumávám různá náboženství.

11 Reshi Reshi | Web | 26. března 2011 v 14:04 | Reagovat

Myslím si, že smrť nás ako jedna z mála vecí podnecuje k tomu, aby sme o veciach uvažovali.
Netuším, ako prebiehajú protestantské pohreby a zrejme sa to ani nikdy nedozviem, ale tento článok má Hodnotu.

12 xxkiqaxx xxkiqaxx | Web | 26. března 2011 v 20:10 | Reagovat

Ahoj! Na blogu mám súťaž SonKusovka.
Bola by som veľmi rada kedy si sa prihlásila! :-) Môžeš vyhrať aj nejaké ceny! :-) Ak by si sa rozhodla prihlásiť tak tu: http://xxkiqaxx.blog.cz/1103/sonkusovka
Ďakujem! :-) Ahoj
Prepáč ale neviem nájsť reklamy! :-D

13 Dani Knoxville Dani Knoxville | Web | 26. března 2011 v 20:56 | Reagovat

Je zaujímavé premýšľať o smrti. Má význam a netreba sa jej báť. V tom prípade keď si na smrteľnej posteli budeme môcť povedať, že nič zo svojho života neľutujeme a, že sme ho prežili naplno, vtedy to má význam.
Viem čo to je stratiť niekoho blízkeho. Mne umrel strýko, tento rok na jeseň to bude 3 roky. A stále mi chýba, stále neverím, že je preč. Vždy keď sa pozriem na jeho fotku spomeniem si ako prišiel začiatkom leta vo farebnej košely a ako som mu robila kávu. Celý čas sa usmieval. A pár mesiacov na to som sedela v kostole na jeho pohrebe...

14 KK KK | Web | 2. května 2011 v 0:35 | Reagovat

wow, dobrej článek, krásně napsanej a smutnej. Nezvládla bych pro tu kočku jít, ani ve svým současným věku natož ve 12... Ale vždycky když umře nějaký zvíře tak se mi to strašně dlouho vrací a je mi do breku jak na to pomyslím..třeba když jsme museli nechat kočku utratit:(
A když mi umřela babička před 4 lety, tak jsem na pohřbu brečela snad uplně nejvíc - teda já a sestřenka. Hráli jí písničku z Tenkrát na západě, když jí slyším, je mi smutno.. Babičku spálili, nejsme protestanti ale ateisti. Máš pravdu, jak tam ta rakev jede dovnitř, je hrozný. Teď jsem zrovna v té fázi měsíce (XD), kdy mě dojme uplně všechno, tak věz, že mám z tvého článku na krajíčku :))

15 Leslie Leslie | Web | 25. května 2011 v 22:23 | Reagovat

Ah! to si děláte srandu? nádhera! :) Ta černobílá fotka mně nehorázně uchvátila!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama